Jan Simer, 82 let
Povoláním stavební inženýr, nyní v důchodu.

jan_simer.jpg

Honza, 82 let

Povoláním stavební inženýr, nyní v důchodu.

Většinu života jsem pracoval v Odboru technického rozvoje a mým posláním bylo vymýšlet a sledovat nové trendy ve stavebnictví a zavádět je do praxe.

Většina techniků i dělníků i středního věku se stavěla proti všemu novému a preferovali zaběhnuté technologie a materiály. O to více oceňuji své vrstevníky, kteří používají nové způsoby komunikace a průběžně se v kurzech zdokonalují.

Podnik kde jsem pracoval měl výpočetní středisko, kde pracovníci přepisovali údaje většinou z osobní agendy nebo agendy ekonomické na karty, které pak odesílali do většího výpočetního centra. Zde zpracovali a vytištěné údaje odeslali zpět.

Kamarád pracoval v podobném výpočetním centru a jejich firma zakoupila stolní počítač WANG a seznám mne s jeho možnostmi. Následně na to se mi podařilo zakoupit stejný počítač WANG pro naší firmu. Aby se ušetřily valuty. rozhodli na ministerstvu, že jej zakoupí bez tiskárny. A tak jsme jej jeden rok používali jenom na učení jak s ním pracovat. Na příklad při práci s textem nestačilo klepnout na jedno tlačítko, ale muselo se slovně napsat „další řádka“.

Mnozí jsme absolvovali školení s programováním a prací na tomto počítači. Udělal jsem program pro své kolegyně na jejich účetní agendu a vyzval je, aby to šly vyzkoušet. „K tomu nás nikdo nedonutí“ byla jejich odpověď. Bylo jim kolem 40 roků.

S programem na tvorbu stavebních projektů jsem zašel za kolegyní inženýrkou. „Raději dám výpověď. K tomu mne nikdo nedonutí“ . Věk také 40 roků.

A podobně to bylo i na stavbách. K zavedení čehokoliv nového jsme museli používat finanční pobídky a podobně.

Čas plynul a počítač byl na každém stole. Pokud se porouchal, byli všichni nešťastní, že musejí svoji práci provést starým způsobem.

Po zrušení firmy jsem odešel do důchodu a začal pracovat u jiné firmy, která měla řidiče se kterými bylo nutné několikrát denně se spojit a dát jim nové pokyny na trasu. Řidiči občas zašli do telefonní budky a zavolali do kanceláře, kde obdrželi další informace.

V té době jsme se dozvěděli, že existují mobilní telefony, které již nemají velkou skříňku v autě a je možné je nosit u sebe. Ihned jsme jeden objednali, avšak operátor zatím poskytoval připojení pouze v centru Prahy. Asi po půl roce se to zlepšilo a zjistili jsme, že signál je téměř po celé Praze a tak jsme se všichni těmito telefony vybavili. Mezi kamarády to byl zázrak. Mohlo se z něj telefonovat……a dost.

Postupem 30 roků již to zdaleka není jen telefon, ale vše na co si vzpomeneme, kromě čichu . A ten v době koronavirové nemají ani mnozí lidé.

Počítač již používám pouze asi z deseti procent. Vše ostatní dělám v telefonu. Systém automaticky i mnohé informace nahrává současně do počítače i telefonu a tak není problém tyto technologie střídat.

Nejvíce používám v telefonu elektronickou poštu, fotografování a natáčení videopořadů bez střihu, Whatsapp a jizdní řády metra a tramvají. 

Počítač většinou používám na střih a ozvučení videopořadů a jejich nahrání na DVD disky a Flash disky.

Mnoho mých kamarádů vrstevníků nechce žádné složité přístroje. Když už jim to „děti“ vnutily tak používají jen telefon a krátké textové zprávy.

Všem bych doporučil, ať to zkusí. Stačí jim počítač nebo telefon, který potomci odložili. Časem zjistí jak je to skvělé a pořídí si nejnovější techniku.

Důležité je:

-co jsem se naučil tak denně zkoušet.

-sledovat celou obrazovku a snažit se vyzkoušet všechny odkazy, které tam najdu

-nebát se, že si nějakou informaci vymažu. Vždy se přístroj zeptá, zda si přejí opravdu odstranit. A to ještě ta odstraněná informace zůstává v koši.

-potomci nemají čas a trpělivost seniorům něco pomalu srozumitelně vykládat. Proto je vhodné přihlásit se do počítačového kurzu ve svém okolí. Kromě seznámení s technikou se seznámi i s dalšími osobami, které se stanou IT odborníky a jejich kamarády. Zažil jsem to u Moudré Sovičky.

Načítání